Jde o demokracii a evropské zájmy
Článek britského premiéra Davida Camerona k volbě předsedy Evropské komise
Pro většinu Evropanů je právě teď tématem číslo jedna, kdo vyhraje Mistrovství světa ve fotbale. Jen malá část lidí sleduje se stejným zápalem i debatu o předsednictví Evropské komise. Tato diskuze je ale velmi důležitá, protože se dotýká samé podstaty toho, jak EU přijímá svá rozhodnutí. Dotýká se i potřeby respektovat daná pravidla v EU a také správně nastavených vztahů mezi evropskými státy a institucemi EU.
Lidé vyslali při evropských volbách minulý měsíc jasnou zprávu. Jsou rozladěni tím, jakým způsobem Evropa funguje. Požadují, aby se změnila a zaměřila se na poblémy, které se lidí přímo týkají: růst a pracovní místa. A chtějí, aby jim EU pomáhala, ne jim něco diktovala. Bylo to zjevné z toho, jak šly nahoru anti-evropské strany, z poklesu volební účasti ve většině zemí a z pádu podpory největších politických skupin Evropského parlamentu.
Otázkou pro evropské lídry nyní je: jak na tuto jasnou zprávu zareagujeme?
Výsledky voleb by měly být pro lídry v Evropě budíčkem. V sázce je budoucnost Evropské unie. Buď se musí změnit, nebo se musí smířit s dalším úpadkem.
Pozice Británie je jasná: chceme, aby byla EU úspěšná. Aby v rámci našeho kontinentu podporovala svobodu, demokracii a mír a napomáhala prosperitě. To jsou klíčové úkoly Evropské unie dneška. Jejich plnění vyžaduje otevřenější, flexibilnější a kompetitivnější Evropskou unii. A také to vyžaduje odvážné vedení – lidi, kteří budou ochotni naslouchat obavám voličů a postavit se výzvě, které Evropa čelí.
Prvním testem pro nás všechny je jmenování příštího předsedy Evropské komise.
Podle evropských smluv, ratifikovaných národními parlamenty, mají kandidáta na šéfa Evropské komise nominovat předsedové vlád zemí EU - i když by při tom měli „vzít v úvahu“ výsledek voleb do EP a jejich rozhodnutí musí posvětit tajným hlasováním většina europoslanců. To je jasný proces zakotvený v Lisabonské smlouvě po komplikovaném vyjednávání ohledně rovnováhy mezi jednotlivými státy a Evropským parlamentem.
Nicméně, někteří členové Evropského parlamentu si vymysleli zcela nové procesy, berou na sebe obě role a snaží se svého kandidáta nejen zvolit, ale předtím i vybrat. Všechny hlavní politické skupiny si určily své „vedoucí kandidáty“, tzv. Spitzenkandidaten, a v zákulisí jednali o tom, jak po volbách společně podpořit kandidáta té strany, která získá nejvíce křesel. Tento postup ale nebyl nikdy projednán vrcholnými představiteli jednotlivých členských států v Evropské radě. Nebyl projednáván ani evropskými institucemi. A nikdy nebyl schválen národními parlamenty členských států.
Přesto zastánci Spitzenkandidáta argumentují tím, že volby proběhly a během nich si Evropané jasně zvolili Jeana Clauda Junckera za prezidenta Evropské komise a že by tedy nebylo demokratické, aby si zvolení zástupci jednotlivých států vybrali kohokoli jiného.
Není to útok na pana Junckera, který je zkušeným evropským politikem, ale musím říci, že toto tvrzení je nesmyslné. Většina Evropanů se voleb do Evropského parlamentu nezúčastnila. Volební účast poklesla ve většině členských států. Jméno Jeana Clauda Junckera nebylo na žádném z volebních lístků. Dokonce i v Německu, kde se koncept Spitzenkandidáta nejvíce diskutoval, vědělo jen 15 % voličů, že je kandidátem. Některé členské státy Juncker ani nikdy nenavštívil. Ti, kteří k volbám přišli, volili své zástupce v Evropském parlamentu, ne předsedu Komise. Pan Juncker nikde nekandidoval a nikdo ho nevolil.
Souhlasit s opačným tvrzením by Evropu silně poškodilo a myšlenka evropská demokracie by tím spíše utrpěla, než aby byla posílena.
Takové rozhodnutí by přesunulo moc od národních vlád směrem k Evropskému parlamentu bez toho, aby s tím voliči souhlasili. V praxi by to pak zabránilo uřadujícímu premiérovi nebo prezidentovi vést Evropskou komisi – uměle tak omezujeme talent přesně ve chvíli, kdy jej EU potřebuje nejvíce.
Zpolitizovalo by to Evropskou komisi – což je riziko, před kterým varoval Giscard d’Estaing, když byl před deseti lety odmítnut návrh, aby poslanci Evropského parlamentu vybírali předsedu Evropské komise. Bál se, že by v takové situaci bylo pro Komisi těžké „ztělesňovat nestrannost a společné dobro pro Unii“. Ohrozilo by to důvěryhodnost Komise při vykonávání jejích regulatorních kompetencí a řešení sporů. A především by to otevřelo dveře všem, kteří se snaží zadními vrátky porušovat pravidla EU. Pravidla, která byla slavnostně ratifikována našimi národními parlamenty a ustavena v mezinárodním právu. Ať už chcete v Evropě více či méně přímou demokracii, měli bychom se shodnout na tom, že nejdříve je nutné dodržovat základní právní dokumenty.
Mnoho lidí sdílí nad celým tímto přístupem hluboké obavy, bojí se tohoto uchopení moci zadními vrátky. Neměli bychom to připustit, když víme, že to stanoví nebezpečný precedens do budoucna.
Musíme se soustředit na nalezení nejlepšího kandidáta na předsedu Komise. Někoho, kdo dokáže prosadit reformu, zajistit růst a pracovní místa a připustit, že potřeby Evropy se mohou nejlépe zajistit na národní úrovni. Čestného a důvěryhodného vyjednavače, který znovu vzbudí zájem evropských voličů.
Británie má pověst obhájce demokracie a bojovníka za své národní zájmy. Ale tady se bojuje za evropské zájmy. Všechny tři hlavní britské politické strany se na tom shodují.
Teď je ten pravý čas, aby představitelé evropských států sebrali odvahu bojovat za svá přesvědčení, své místo v Evropě a za to, co je pro budoucnost EU správné. Teď je ten pravý čas nominovat kandidáta, který přesvědčí evropské voliče, že prosazuje jejich zájmy.
Nedávné vzpomínkové akce nám připomínají cenu, kterou evropské národy zaplatily v boji za svobodu a demokracii. V uplynulých desetiletích jsme ušli dlouhou cestu, vzájemně jsme respektovali své rozdíly, dohadovali se o nich, trpělivě dláždili společnou cestu v duchu Evropy. A v této pro Evropu tak důležité chvíli je právě tohle ten správný způsob, který musíme aplikovat i nadále.
David Cameron premiér Spojeného království Velké Británie a Severního Irska